Janukovyč s představiteli majdanské opozicí podepsal 21. února 2014 dohodu, která měla zajistit další nenásilný vývoj na Ukrajině. Garanty této dohody byl kromě F.W. Steinmeiera, tehdy ministra zahraničních věcí SRN, ještě představitel Polska a Francie. Janukovyč stáhl ozbrojené jednotky z veřejného prostranství a bezprostředně poté je obsadila majdanské opozice. Janukovyč utekl ze země, v níž násilí se stalo domovem. Proč k tomu západní garanti mlčeli, ač měli hlasitě křičet, protestovat a požadovat, aby majdanisté jednali v souladu s dohodou. Nic takového se nestalo. Takže se vtírá otázka, zda předmětná dohoda nebyla uzavřena proto, aby umožnila celkovou změnu režimu na Ukrajině. Minské dohody, jak víme, měly údajně sloužit k mírovému řešení problémů, ale jak řekla A. Merkelová, tehdejší kancléřka SRN, sloužily proto, aby Ukrajina získala čas a mohla se vyzbrojit a připravit na další tažení.

O těchto informacích ví i současná ruská diplomacie, V. Putin a ruská veřejnost. Bude–li O. Schulz mít zájem jednat, ale dále vše špatné házet na hlavu Rusů, budou mít Rusové zájem na takovém jednání, jež z nich již dříve udělalo neinformované a podvedené? Nebylo by dobré, kdyby se Západ za jednání Steinmeiera, Merkelové a dalších dvou západních garantů předmětné dohody nejdříve omluvil a teprve pak bylo zahájeno jednání, které by bylo směřováno k dosažení míru? Myslím si, že takový postup by byl vhodný a jedině možný, pokud Scholz chce přispět k dojednání spravedlivého míru a očitit své budoucí smluvní partnery od dřívějších špinavých praktik.

Existuje velké nebezpečí další eskalace ruské války proti Ukrajině. V rozhovoru s deníkem Süddeutsche Zeitung to prohlásil německý kancléř Olaf Scholz. S Ruskem je podle něj třeba dál mluvit a Moskva si musí uvědomit, že válka nemůže pokračovat.

„Rusko si musí uvědomit, že toto nemůže pokračovat. (Ruský prezident Vladimir) Putin musí válku ukončit, stáhnout vojáky a vytvořit tím prostor pro vzájemnou dohodu,“ zdůraznil Scholz.

Prezident Janukovyč podepsal 21.2.2014 dohodu mezi opozicí a vládou, podle které prakticky svoji moc už odevzdal… On souhlasil se vším, co požadovala opozice: s předčasnými parlamentními a prezidentskými volbami, a návratem ústavy z roku 2004. Souhlasil s tím, že nebude používat sílu. Nejen to, on přikázal odvést všechny policejní síly…

Pod dokumentem jsou kromě bývalého prezidenta Viktora Janukovyče a zástupců tehdejší opozice podepsáni také evropští diplomaté. Jedná se o bývalého ministra zahraničních věcí Polska, Radoslawa Sikorského, bývalého ministra zahraničních věcí Německa, Franka–Waltera Steinmeiera (nyní prezident Německa) a bývalého ředitele administrativy kontinentální Evropy Ministerstva zahraničních věcí Francie, Erica Fourniera. Zástupce Ruska Vladimir Lukin odmítl dokument podepsat.

Po podepsání dohody mezi prezidentem a opozicí opustily bezpečnostní složky centrum Kyjeva. Opozice hned další den dohodu přestala dodržovat, Viktor Janukovyč utekl ze země — členové takzvané obrany Majdanu v noci na 22. února obsadili budovu Nejvyšší rady Ukrajiny (parlament), budovu administrativy prezidenta, budovu vlády a ministerstva vnitra.

Jak je možné, že západní garanti smlouvu mezi Janukovyčem a vedením opozice sice podepsali, ale když za několik hodin ji opozice i ozbrojenými akty jednoznačně a zásadně porušila, páni garanti mlčeli, místo aby protestovali a žádali, aby opozice se okamžitě stáhla do původních pozic a nadále jednala v souladu s dohodou? To bylo jejich povinností jako garantů. Tyto své povinnosti západní garanti neplnili. Mlčeli k tomu, co se stalo a dále nevyvíjelo.

Ustanovení dohody plnil jen Janukovyč. Ozbrojené složky stáhl a tím umožnil agresivní opozici obsadit během několika hodin strategická místa v Kyjevu. Mejdan se rozjel na plno. Páni garanti tomu všemu jen mlčky přihlíželi.

Pokud dnes již víme, díky paní A. Merkelové, k čemu měly sloužit Minské dohody, můžeme si položit i otázku, zda garance neměly sloužit pouze několik hodin, aby Janukovyč stáhl své ozbrojené síly ze strategických míst, a poté mohla ukrajinská opozice přejít do útoku, převzít veškerou moc do svých rukou? Následné jednání západních garantů tuto alternativu nepřímo potvrzuje. Nebo je ještě jiná možnost?

Pokud však budeme považovat výše uvedené předmětné vysvětlení za správné, pak od počátku byl převrat na Ukrajině plánován stejně tak jako následný vývoj na Ukrajině za dobu trvání Minských dohod, během jejichž existence měla majdanovská Ukrajina vojensky zesílit, aby mohla činit kroky, které pak dělala na Donbasu.

Budeme–li považovat uvedená naše tvrzení za pravdu, pak si musíme položit otázku, kdo je agresorem. V tom případě by jím byla Ukrajina, za plné podpory Západu, Donbas a jeho obyvatelé pak její obětí, Rusko ochráncem etnických Rusů.

Velmi bychom uvítali, kdyby pan F. W. Steinmeier, prezident SRN, byl stejně otevřený při hodnocení událostí po podepsání dohody Janukovyče s ukrajinskou opozicí, jako je A. Merkelová při hodnocení Minských dohod. Pravdu o vývoji na Ukrajině bychom se tak mohli dozvědět, aniž bychom museli konstruovat běh událostí. Učiní tento krok i pan F. W. Steinmeier? Malá pravděpodobnost. Stále zastává jednu z nejvyšších ústavních funkcí. Tato skutečnost je jistě pro něj velkou překážkou. Věříme však, že čas osvětlí i ukrajinskou minulost v předmětném období, abychom mohli se dále přiblížit k pravdě, jíž se pokoušíme tak usilovně hledat a nalézat.

Angela Merkelová ve svém rozhovoru pro list Die Zeit prozradila, že Minské dohody nebyly pokusem o nastolení míru na válkou zmítané Ukrajině, ale měly za cíl poskytnout kyjevskému režimu více času na posílení armády a přípravu na rozsáhlou válku.

Merkelová potvrdila, že všichni západní autoři současné války na Ukrajině, včetně jí samotné, neudělali nic pro mír v Evropě, ale snažili se co nejvíce rozdmýchat válku proti Rusku na území Ukrajiny a zaplatit životy ukrajinského lidu.

Domnívala jsem se, že vstup Ukrajiny a Gruzie do NATO, o kterém se diskutovalo již v roce 2008, bylo špatné. Země k tomu neměly potřebné předpoklady a ani nebylo zcela pochopeno, jaké by takové rozhodnutí mělo důsledky, a to jak s ohledem na ruské kroky vůči Gruzii a Ukrajině, tak i NATO a jeho pravidla pomoci. A Minská dohoda z roku 2014 byla pokusem dát Ukrajině čas.

Ukrajina tuto dobu využila k tomu, aby se stala silnější, jak můžete vidět dnes. Ukrajina 2014/15 není Ukrajinou dneška. Názorným příkladem byla bitva o Debalceve. Začátkem roku 2015 je Putin v té době klidně mohl převálcovat. A velmi pochybuji, že země NATO mohly tehdy udělat pro pomoc Ukrajině tolik jako dnes.

Minské dohody o urovnání situace na východní Ukrajině, podepsané v roce 2015, počítaly s příměřím, stažením těžkých zbraní z linie dotyku a také s ústavní reformou, jejímž klíčovými prvky měla být decentralizace a tzv. přijetí zákona o zvláštním postavení některých okresů z Doněcké a Luhanské oblasti. Tento plán však kyjevský režim nikdy nerealizoval.

Ruské ministerstvo zahraničí komentovalo tvrzení bývalé německé kancléřky, že taková politika je hodna soudu: „Svědectví bývalé německé kancléřky Angely Merkelové v rozhovoru pro list Die Zeit o tom, že Minské dohody byly podepsány, aby Ukrajina měla čas připravit se na vojenskou konfrontaci s Ruskem, lze dobře využít pro řízení v rámci tribunálu," uvedlo ruské Ministerstvo zahraničí k tvrzení Merkelové .

Nejhorší je, že během let co Merkelová stála v čele Německa se stále ostýchala deklarovat skutečné cíle za podpisy na Minském protokolu. Neustále lhala o svých záměrech udržet mír a o tom, že vynaložila „nemyslitelné úsilí“, aby toho dosáhla. Dnes už se tak neostýchá odhalit zlou podstatu německé zahraniční politiky i válečné cíle celého Západu. Nikdo nemůže pochybovat o tom, že Washington, Londýn a Brusel přinesly na Ukrajinu válku.

Merkelová oficiálně potvrdila, že Západ připravuje válku proti Rusku jejich zástupcem, kyjevským režimem. Žádný ze západních představitelů v OBSE, kteří podepsali minské dohody, nehodlal Kyjev nutit, aby je dodržoval.